Problematika původu zboží bývá v podnikové praxi často vnímána jako agenda exportního nebo celního oddělení, která se aktivuje především v okamžiku, kdy zboží překračuje vnější hranici Evropské unie. Takové pojetí je však příliš úzké. Významná část rizika vzniká již uvnitř evropského dodavatelského řetězce, tedy v situaci, kdy zboží mezi členskými státy EU fyzicky putuje bez celního řízení, ale současně je třeba pro budoucí vývoz do třetí země doložit jeho preferenční původ.

Právě zde se do popředí dostávají dodavatelská prohlášení. Dodavatel prostřednictvím tohoto dokumentu poskytuje vývozci nebo obchodníkovi informace nezbytné k určení statusu preferenčního původu zboží. Dodavatelské prohlášení proto není pouhou obchodní formalitou. Je článkem důkazního řetězce, na jehož základě může být následně prokázán preferenční původ zboží při jeho vývozu z EU. Pokud je informace v tomto dokumentu chybná, může se chyba přenést celým dodavatelským řetězcem a projevit se až při dovozu zboží do třetí země.

To je důležitý posun v chápání celního compliance: celní riziko může vzniknout uvnitř EU, přestože se finanční důsledek projeví až při dovozu mimo Evropskou unii.

Jedním z nejčastějších problémů je zjednodušení původu zboží na otázku, kde bylo zboží vyrobeno, případně odkud bylo fyzicky odesláno. Celní pravidla však rozlišují mezi nepreferenčním a preferenčním původem a každý z těchto režimů má vlastní pravidla.

U nepreferenčního původu je základním pravidlem, že zboží, jehož výroba probíhá ve více zemích, má nepreferenční původ v zemi, v níž zboží prošlo posledním podstatným, hospodářsky odůvodněným zpracováním nebo opracováním. Preferenční původ je naopak založen na konkrétních pravidlech definovaných příslušnou preferenční dohodou nebo jiným preferenčním režimem. Celní předpisy proto výslovně rozlišují nepreferenční a preferenční systém původu.

U preferenčního původu mohou být pro jednotlivé výrobky stanovena různá kritéria. Může jít například o změnu tarifního zařazení, maximální podíl nepůvodních materiálů, požadavek na konkrétní výrobní operaci nebo kombinaci několika podmínek. Správné zařazení zboží do kombinované nomenklatury je v řadě případů jedním z klíčových vstupů pro aplikaci pravidla původu. Chyba v klasifikaci proto může vést k aplikaci nesprávného pravidla původu a v důsledku i k nesprávnému stanovení původu. Vždy je třeba posoudit konkrétní pravidlo vztahující se k danému výrobku a konkrétnímu preferenčnímu režimu.

Význam dodavatelských prohlášení vyplývá přímo z unijní celní legislativy. Pokud dodavatel poskytuje vývozci nebo obchodníkovi informace potřebné k určení statusu preferenčního původu, činí tak prostřednictvím dodavatelského prohlášení. Dodavatelské prohlášení se vystavuje ke každé dodávce (zásilce) zboží nebo lze využít dlouhodobé dodavatelské prohlášení. U dlouhodobých prohlášení je důležitá nejen jejich existence, ale také jejich časová platnost a průběžná kontrola. Dodavatel, který opakovaně dodává odběrateli stejné zboží, může za stanovených podmínek pokrýt více zásilek jediným dlouhodobým prohlášením. Současně však musí zajistit, aby deklarovaný status původu odpovídal skutečnosti po celé období jeho platnosti; pokud prohlášení přestane být platné pro některé nebo všechny dodávky, musí o tom dodavatele či obchodníka informovat.

To vytváří praktickou potřebu interní kontroly. Společnost by měla být schopna zpětně doložit nejen samotné prohlášení, ale také skutečnosti, z nichž vycházela při jeho vystavení. Minimálně by proto měla být dohledatelná vazba mezi:

• konkrétním výrobkem a jeho tarifním zařazením,
• použitým pravidlem preferenčního původu,
• původem použitých materiálů a komponent,
• výrobními operacemi,
• nákupními a účetními údaji a
• konkrétním důkazem původu použitým při vývozu.

Právě tato auditovatelná stopa je jedním z nejdůležitějších prvků celního compliance.

Zásadní je rozlišit dvě roviny odpovědnosti:

• první představuje celní důsledek nesprávně uplatněné preference. Pokud dovozce ve třetí zemi uplatní preferenční sazbu a následná kontrola prokáže, že podmínky preferenčního původu nebyly splněny, může být preference odmítnuta a dovozci může vzniknout povinnost doplatit clo,
• druhou rovinou je odpovědnost subjektu, který poskytl nebo osvědčil nesprávnou informaci o původu. Ta může mít vlastní přestupkoprávní, smluvní nebo regresní důsledky. Právě zde je třeba věnovat pozornost českému celnímu zákonu.

Zákon č. 242/2016 Sb., celní zákon, upravuje problematiku původu přímo v části věnované přestupkům. Podle § 47 odst. 3 písm. c) se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropské unie uvede nesprávné údaje v žádosti o vydání osvědčení o původu zboží nebo sama osvědčí původ zboží v rozporu s mezinárodní smlouvou v oblasti sazebních opatření.

Praktický dopad lze ukázat na běžném dodavatelském řetězci. Český výrobce nakupuje komponenty od dodavatelů v Německu a Itálii. Část těchto komponentů je vyrobena z materiálů pocházejících ze třetích zemí. Dodavatelé poskytnou českému výrobci dodavatelská prohlášení, podle nichž mají dodané komponenty status preferenčního původu v EU. Český výrobce následně použije tyto informace při posuzování původu vlastního výrobku. Pokud jsou splněny podmínky konkrétní preferenční dohody, může následně při vývozu do příslušné partnerské země vystavit nebo použít odpovídající důkaz původu. Zahraniční odběratel při dovozu výrobku uplatní preferenční celní sazbu. Při následné kontrole se však zjistí, že jeden z komponentů ve skutečnosti nesplňoval podmínky příslušného pravidla původu. Důvodem může být například nesprávně posouzený původ vstupního materiálu, překročení limitu nepůvodních materiálů nebo nesplnění požadované změny tarifního zařazení.

Důsledek se nyní přenáší celým řetězcem. Zahraničnímu dovozci může být odmítnuto preferenční zacházení a může mu vzniknout dodatečný celní dluh. Dovozce může následně požadovat náhradu vzniklých nákladů po svém dodavateli. Český výrobce se musí vrátit zpět ke svým dodavatelům a zjistit, na základě, jakých informací byl původ deklarován. Pokud chyba vznikla již u dodavatele komponentu, může se původně relativně malá chyba v rámci jednoho interního dokumentu promítnout do celního dluhu v zahraničí, smluvních nároků odběratele a případně také do přestupkoprávního rizika subjektu, který v určité fázi původ nesprávně osvědčil.

Tento příklad zároveň ukazuje, proč nestačí kontrolovat pouze exportní dokumentaci. Kontrola původu musí začínat mnohem dříve, u vstupních materiálů, dodavatelů a výrobních procesů.

S původem zboží úzce souvisí jeho správné sazební zařazení. Kombinovaná nomenklatura není pouze nástrojem pro výpočet cla. Tarifní klasifikace vstupuje do celé řady dalších celních a obchodně-politických procesů. V kontextu preferenčního původu může být konkrétní kód zboží rozhodující pro výběr příslušného pravidla původu. Pokud systém vychází z nesprávného kódu, může být následně aplikováno nesprávné pravidlo pro posouzení dostatečného zpracování. V praxi proto musí existovat přímá vazba mezi klasifikačním rozhodnutím a posouzením původu.

Problematika původu je však pouze jednou částí širšího celního compliance. Při pohybu zboží přes vnější hranici EU je stejně důležitá správnost celního prohlášení a návaznost jeho údajů na ostatní obchodní dokumentaci. Celní prohlášení musí být konzistentní s fyzickou zásilkou, fakturou, přepravními dokumenty, údaji o původu, tarifním zařazením, celní hodnotou a případnými obchodně-politickými opatřeními. Zvláštní pozornost vyžaduje zboží podléhající kvótám, licenčním povinnostem, zákazům a omezením nebo jiným netarifním opatřením. Chyba v klasifikaci, původu, množství, hodnotě nebo jiném rozhodném údaji může mít za následek nejen dodatečné clo, ale také zadržení zásilky, vznik skladovacích a manipulačních nákladů a v krajním případě narušení celého dodavatelského řetězce.

Celní compliance proto nelze ponechat výhradně na celním deklarantovi. Deklarant pracuje s daty, která získává od dalších podnikových oddělení. Kvalita celního prohlášení je proto do značné míry výsledkem kvality interních podnikových dat.

Efektivní systém by proto neměl být postaven pouze na kontrole celních prohlášení před jejich podáním. Měl by pokrývat celý životní cyklus zboží, od nákupu vstupních materiálů až po případný vývoz finálního výrobku.

Z praktického hlediska by měl obsahovat zejména:

1. Řízení tarifní klasifikace – každý významný výrobek by měl mít dokumentované sazební zařazení a metodiku, podle níž bylo stanoveno.
2. Řízení původu – u každého výrobku by mělo být určeno, zda je posuzován nepreferenční nebo preferenční původ, jaký konkrétní preferenční režim se používá a jaké pravidlo původu je aplikováno.
3. Kontrolu dodavatelských prohlášení – dodavatelská prohlášení by měla být systematicky evidována, kontrolována z hlediska rozsahu a platnosti a propojena s konkrétními výrobky a dodavateli.
4. Důkazní stopu – společnost by měla být schopna zpětně rekonstruovat, na základě jakých údajů byl původ stanoven a kdo tyto údaje poskytl.
5. Řízení změn – změna dodavatele, materiálu, výrobního procesu, země původu vstupů nebo tarifní klasifikace může mít dopad na původ. Takové změny proto musí automaticky vyvolat přezkoumání původu.
6. Eskalační mechanismus pro chyby – pokud se zjistí, že již vydané prohlášení nebo jiný údaj byl nesprávný, musí být jasně určeno, kdo provede právní kvalifikaci problému, kdo posoudí dopad na již uskutečněné transakce a kdo rozhodne o dalším postupu.

Původ zboží, tarifní klasifikace, celní hodnota, celní řízení a v neposední řadě i DPH proto nelze efektivně řídit jako izolované oblasti. Chyba v klasifikaci může ovlivnit výběr pravidla původu. Chybný údaj o původu může vést ke ztrátě preferenčního zacházení. Nesprávná celní hodnota může ovlivnit výši cla i základ dovozní DPH. Chybějící důkaz o výstupu může ohrozit osvobození při vývozu. A nedostatečná dokumentace může znemožnit obhajobu správnosti deklarovaných údajů při následné kontrole.

Největším rizikem proto není jednotlivá administrativní chyba. Je jím absence propojeného systému, v němž by bylo možné jednoznačně dohledat, jak vznikl konkrétní údaj použitý v celním nebo daňovém řízení. Celní compliance se tak stále méně týká pouze logistiky a celního deklarantství. Stává se součástí řízení finančních, daňových a regulatorních rizik celé společnosti. A právě dodavatelská prohlášení jsou dobrým příkladem tohoto procesu. Zboží může být po celou dobu svého pohybu mezi českým výrobcem a jeho evropským dodavatelem uvnitř jednotného trhu, bez jediného celního prohlášení. Přesto mohou informace, které mezi těmito subjekty vzniknou, o několik měsíců později rozhodnout o tom, zda bude při dovozu zboží do třetí země možné uplatnit preferenční celní sazbu. Původ zboží proto není pouze údaj na faktuře. Je výsledkem procesu, který musí být schopen obstát před celními orgány i s několikaletým odstupem.

Text byl připraven ve spolupráci s REINOHA consulting 1. 9. 2026.